Den 0. - vyrážíme na cestu

Jedenáctého července 2008 byly dokončeny poslední přípravy na cestu převážně uherskohradišťské mládeže na Pastorační dům Velehrad do italských Dolomit. Celkem 27 Čechů a Slováků se následující noc vydalo na téměř 800km dlouhou cestu.

Polovina výpravy měla vyrazit v 3:30 od františkánského kláštera, nicméně posádka Franta, Ivan, Radim, Jana a Lucka se příjezdu Boxera dočkali až kolem 3:45, a protože ještě bylo potřeba naložit potraviny z lednice a provést první opravu na tranzitu (přesněji přidrátovat výfuk), vyráželi jsme nakonec ve čtyři.

Na českém území se obě posádky držely víceméně u sebe, úspěšně projely uzavřenou obcí Petrov a pokračovaly k bývalému hraničnímu přechodu v Poštorné. Na českém území proběhlo ještě dotankování benzínu a byla naplánována zastávka, kde se potkají oba vozy před sjezdem do Štýrského Hradce. Díky výstavbě nové silnice do Vídně a s ní spojenými uzavírkami se Boxer držel v kontaktu s před ním jedoucí posádkou Franta - Ivan. Úspěšně se tak nechali provést přes hlavní město Rakouska. Za Vídní však poprvé přišel dálniční úsek, kde nebyla omezena rychlost, a ač se Josef s Boxerem snažil sebevíc, 130km/h ze svého stroje nedostal.

Naše posádka se shodla, že jednak není kam spěchat, je lepší šetřit benzín a v neposlední řadě, že pokuty v Rakousku jsou natolik vysoké, že pojedeme pouze 130km/h. I přes to jsme si získávali značný náskok a tak, když jsme dojížděli na odpočívadlo před Hradcem, domnívali jsme se, že budeme mít před sebou dlouhé čekání na druhé vozidlo a trochu se prospíme. Avšak po zastavení, kdy jsem si konečně vybral mobilní síť, kterou chci v Rakousku používat, jsem obdržel špatnou zprávu, že Boxer měl defekt a tedy, že se opozdí. Padlo tedy rozhodnutí pokračovat do Grazu, kde bychom nalezli vhodné místo k zaparkování a napsali Jakubovi, kde nás najdou.

Po příjezdu do Grazu Radim přesvědčil zbytek vozu, že si nutně potřebuje vyfotit zdejší fotbalový stadion, který ještě nedávno nesl název Arnold Schwarzenegger Stadion. A tak nám nezbylo, než zaparkovat v útrobách UPC-Areny, jak se nyní jmenuje fotbalový stánek SK Sturm Graz a Liebherr GAK, a vydat se na obchůzku stadionu.

Po nezbytném fotografování jsme pokračovali do centra. Po půlhodinovém parkování za pomoci navigačního přístroje jsme další pokusy vzdaly s tím, že se vrátíme blíže k dálnici a na dobře rozpoznatelné benzínové pumpě počkáme na opožděný vůz. Jaké však bylo naše překvapení, když na naši SMSku s polohou reagoval Jakub hovorem, ve kterém nám sdělil, že jsou v centru Hradce ve františkánském klášteře pár set metrů od místa, které jsme za poslední hodinu projeli asi pětkrát. Ivan jako správný navigátor zadává název ulice do GPS a vyrážíme zpět. Za pár minut se již vítáme s druhou skupinou a zjišťujeme, co že se vlastně stalo. Při pohledu na doslova roztrhanou pneumatiku mnozí děkovali Bohu, za to, že jsme se v pořádku všichni sešli a po doplnění lahví vyrážíme do centra Hradce. Jakub nám dělá průvodce, vyrážíme k Zámeckému vrchu (Schlossberg). Tato hodinová věž a pevnost z 9. století je symbolem města. Cesta na vrchol je takovou malou průpravou na nadcházející dny, ale rozhled z prostoru pod věží za to stál. Pod námi se ve svahu rozkládají terasy plné kvetoucích květin a dřevin. Dále je již vidět jen centrum plné věžiček, kterých je tu celkem hodně. Proč by také ne, Hradec je druhé největší město Rakouska. Je zde plno kostelů, z nichž některé jsme se posléze vydali navštívit.

Po více než třech hodinách strávených v hlavním městě Štýrska vyrážíme k našemu cíli. Další plánovaná zastávka je v Lienzu, kde budeme tankovat. Po nájezdu na dálnici se opakoval scénář z Vídně, i když díky častým omezením rychlosti na 110km/h jsme se Boxeru příliš nevzdalovali. Čím dál větší vedro ve voze nás donutilo přestat se ohlížet na pomalejší kamarády. Obzvlášť dotaz probudivšího se Radima, zda je uvnitř opravdu 32°C a mé ujištění, že ne, že to je teplota venku a my tu máme ještě o nějakých pět víc, byl jasným povelem k zrychlení při první značce znamenající konec veškerých omezení. Cesta nám ubíhala dále bez problémů a vzhledem k tomu, že před tím, než jsme se utrhli Boxerovi, stačilo nám jet 100-110 a pak ještě brzdit kde se dalo, abychom měli druhý vůz alespoň v dohledu, rozhodli jsme se, že uděláme zastávku na vhodném odpočívadle, ze kterého budeme vidět projíždějící vozidla.

Na druhý pokus takové nalézáme, i když první zastávka nás vzhledem k totálně zacpanému parkovišti stála asi 10 minut. Vytahujeme svačiny, sedáme na lavičky a očekáváme průjezd druhé posádky. Společně odhadujeme, že nejdříve za 15 minut se objeví. Dále se domlouváme, že nebudeme čekat déle než 30 minut a vyrazíme nejpozději ve dvě hodiny na další úsek s tím, že zbytek čekání strávíme na benzínové pumpě. Asi za to mohla nepozornost nebo také ještě nezkušenost se sledováním rychle projíždějících vozidel, ale v prvních deseti minutách, kdy jsme tak nějak nečekali, že by se náš Boxer mohl objevit, kolem projela dvě velmi podobná bílá vozidla, o kterých jsme si nebyli jistí, zda to nejsou naši souputníci. Po uplynutí dohodnuté doby vyrážíme směrem k italským hranicím, brzy sjíždíme z dálnice a pokračujeme po obyčejné silnici. V Rakousku povolená 100km rychlost nám vyhovuje, cesta je zde rovná a tak za chvíli projíždíme Lienzem a hledáme nejlevnější naftu. Po očku pokukujeme po cenách a současně se díváme, jestli zde již nestojí druhý vůz. A opravdu, na jedné z benzínek stojí Boxer a jeho posádka se vesele baví. Nic nepozorují, až dokud nezastavíme u vedlejšího stojanu a nezačneme vystupovat z vozu. Opravdu to byl jeden z těch prvních vozů. Rychle dotankujeme, druhá posádka si mezitím aspoň také udělala malou přestávku a vyrážíme na poslední úsek.

Tentokrát již jedeme opět spolu. Jede se nám dobře, ale je vidět, že před námi je zataženo a tak očekáváme déšť. Asi 10 km před Toblachem zastavujeme v dlouhé koloně. Netušíme, co se před námi stalo, ale vidíme, že kousek dál v horách je již pořádná bouře. Za chvíli se dostává k nám a my kousek po kousku popojíždíme vpřed. Po dobré čtvrthodině přijíždíme na začátek fronty. Opravuje se zde vozovka, ještě jedna zelená a pokračujeme dál. Boxer jede těsně za námi, navigace ukazuje posledních 12 km. Sjíždíme z hlavní silnice a vydáváme se vzhůru údolím. Po chvíli však přichází překvapení, kdy nás navigace nabádá k zahnutí na lesní cestu (pochopitelně plnou bláta) ačkoliv bychom měli mít před sebou ještě 10 km. Zjišťujeme, že spočítaná trasa je nejspíš určena pro traktor, no spíše pro koně. Jakub tedy sahá po popisu cesty a zjišťuje, že do toho správného údolí je vjezd až o pár kilometrů dál. Vracíme se tedy zpět na hlavní cestu, bez dalších problémů pak pokračujeme až k Velehradu a skoro za tmy přijíždíme. Následuje vybalení, uskladnění potravin a očekáváme příjezd dalších vozů. Večer následuje mše svatá a po ní se většina z nás znavená celodenní cestou vydává spát.